Všímám si, jak od jara 2020 vnímám čas odlišně. Používám pro letošek slovo “bezčasí”. Spousta kamarádek popisuje podobný pocit, dcery říkají, že se čas táhne jako žvýkačka, všechno se zpomalilo, ale já nic nestíhám, … Druhý tábor kamarádek pracuje do úmoru, je přetížený z rodinné nebo pracovní situace a konec šíleného maratonu v nedohlednu.
Od jara jsme svědky a přímými účastníky experimentu tady a teď. Nikdo z nás netuší, co bude za týden, za měsíc, o Vánocích, na jaře, … Jsme uvrženi do obrovské nejistoty. V bezčasí mi občas přijde na mysl, že obdobným způsobem mohli vnímat čas lidé v dávných dobách. Čas plynul v přesně vymezených koridorech slunečního svitu, úplňků, ročních dob. Tyhle síly nemůžu ovlivnit. Žádné plánování.
Staré národy a učení šamanů se opírá o pochopení, že vše se vyvíjí v cyklech. Krátký cyklus den / noc, rok, … vnímáme často prostřednictvím zažitých rituálů (ranní káva, společenský oběd, večerní meditace nebo film, nedělní procházka, Vánoce, Velikonoce, …).
I život člověka se vyvíjí v cyklech, ale staré rituály jsme v západní kultuře poněkud opustili. Jejich potřeba je však natolik silná, že jsme si vytvořili nové rituály, ale jen někteří je vnímají a oslavují s patřičnou úctou, kterou si zasluhují.
Základní cykly v životě člověka začínají narozením, růstem a pobytem v ochranném lůně rodiny až do puberty. V pubertě se mladý člověk osamostatňuje a přechází ke svobodnému výběru přátel, partnera, způsobu obživy a zakládá vlastní rodinu, expanduje, materializuje, staví dům, rozšiřuje statky a moc. V další fázi stárnutí se pomalu stahuje, zažívá syndrom opuštěného hnízda, hledá moudrost a připravuje se na konečné stádium smrti a dematerializace.
Každý přechod z jedné fáze do druhé je krizí a zároveň potenciálem. Prvním přechodem je narození a doba šestinedělí, miminko si zvyká na svět venku a rodiče na novou roli mateřství / otcovství. Přechodovým rituálem dítě v období puberty přechází do nového cyklu samostatnosti s novými právy a povinnostmi. Přechod trvá několik let je provázen touhou po expanzi ze strany dospívajícího a držení hranic ze strany rodičů. Z pohledu energií je jasné, že dochází ke tření a konfliktům, v realitě to může být každodenní boj o nové hranice. Archetypem mohou být mladí bohové Apollón, Dionýsos, svobodná a nespoutaná bohyně lovu Artemis.
Úplný přechod do další fáze je založení vlastní rodiny nebo firmy, úplné osamostatnění se na rodičích. Tato fáze je často odkládána do dospělého věku a je otázkou, jestli je to důsledek prodlužování lidského života, nedostatečná sebedůvěra nebo trucovité odmítání zodpovědnosti.
V případě, že se přesuneme až na konec fáze “vlastní rodina” čeká nás přechod z expanzivního růstu do fáze stárnutí. Jan Bílý o ní říká: “Fáze stárnutí je stažení se z bojů o pozici, pravdu, majetek, kterou nazýváme esenciální nebo také individuální duše. Je spojena s moudrostí, nalezení své bytostné podstaty, svého „nezaměnitelného já“. Typickým archetypem pro tuto fázi je Učiteka, Královna, Kouzelnice / Čarodějka nebo jejich mužská podoba. Odmítání přesunu do fáze stárnutí z nás dělá naši vlastní karikaturu. Nemůžeme se divit, že karikatury jako vzor moudrosti nefungují.
Přechod do další fáze je smrt.
Co nám říká tento cyklus o dnešku? O současnosti se píše jako o vrcholu západní civilizace, vrcholu materialismu a konzumu. Zemi drancujeme na plný plyn. V plné rychlosti pandemie sešlápla brzdu a my se nemáme kam hnát. Je čas se zastavit a podívat se do svých životů, v jaké fázi se nacházíme, jestli je krize nezbytná nebo je možné hledat přechod a potenciál následující fáze.
Potřebujete se podívat na místo, kde se v životě nacházíte a chcete nahlédnout problémy novým způsobem? Vystoupení z vlastní dlouho pěstované bubliny může nabídnout cestu, jak se vymanit z neustálého koloběhu smutků a zlosti, úniků a popírání problémů. Můžete najít cestu ke smíření, důstojnosti a přijetí toho, co je tady a teď.
