Radost a vitalita

Poprvé jsem byla v Indii v roce 1999. Bylo to moje první seznámení s odlišnou kulturou. No, upřímně řečeno, byl to kulturní šok. Hromady odpadků, řev, troubení, lidská džungle, všudypřítomný smrad. Během týdne s vydatnou pomocí indického přítele se mi podařilo přepnout se ze západního stylu „musím vidět Taj Mahal, musím stihnout vlak do Bombaje, …“ do příjemného východního stylu „uvidíme, co nám dnešní den přinese“. Kupodivu jsem si meditativní styl brzy osvojila a několik krásných týdnů si užila s přáteli na cestách v poušti, ve zlatém, modrém a bílém městě, v ruinách chrámu opičího krále Hannumana, na pláži. Kulturní šok jsem zažila podruhé, když jsem se vrátila do Brna.

Z cesty mi zůstalo něco, co jsem dlouho nedokázala pojmenovat. Viděla jsem stovky nefalšovaně radostných a šťastných lidí, kteří žili v neuvěřitelné chudobě. Můj mozek si to nedokázal srovnat. Od té doby hledám způsob, jak se dostat k vlastní vnitřní radosti, která není závislá jen na vnějších okolnostech.

Nedávno jsem četla inspirativní knihu amerického buněčného biologa Bruce Liptona Biologie víry. Lipton je mezinárodně uznávaná osoba v oboru nová biologie, zabývá se mnoho let výzkumem buněčného jádra a kvantovou fyzikou. Pohled biologa byl pro mě nový a zároveň vtipně jednoduchý. Lipton mluví o vitalitě jako o prostředku k radosti a naplnění.

* Být vitální je však víc než jenom zbavený stresu. Zbavit se stresu nás staví pouze do neutrální pozice. Být vitální znamená otevřít se radosti a naplňujícímu životu, který podporuje proces růstu. Většina lidí přijde na svět s genetickým potenciálem žít zdravý a šťastný život. Pokud jsme se naučili být vitální a otevření radosti, podporujeme proces růstu. Pokud jsme se naučili žít v ochranném módu, spotřebováváme energetické zásoby, nemůžeme se vyvíjet a růst. 

Píše o buňkách, o nejjednodušších biologických formách. Není to nic složitého. Pokud je buňka otevřená a přijímá živiny, roste a vyvíjí se. Když je v ohrožení, obrní se proti hrozbě a zavře své vstupní brány. Růst a ochrana jsou základními mechanizmy k přežití. Buňky se nemohou zároveň hýbat dopředu – růst a zpátky – bránit se. V ohrožení může buňka přežít v ochranném módu, ale nemůže se vyvíjet a růst. Můžeme nahradit slovo buňka slovem člověk.

Člověk má dva oddělené systémy ochrany. Jeden je k mobilizaci hrozeb z venku. Když je aktivovaný, stresový hormon se uvolňuje do krve, odvádí krev z trávících orgánů, zásobuje ruce a nohy a připravuje nás na boj nebo útěk. Denně zažíváme stres v podobě řvoucího šéfa, hromady úkolů a neskutečně krátkých termínů. Dopravní zácpy, ztracené klíče, nefungující mobil, … naše ruce i nohy jsou připravené k akci, chtějí do něčeho praštit, kopnout nebo utéct. Většinou si nic z toho nedovolíme. Stáhneme se do sebe a napětí z celého dne v sobě držíme. Uvolníme se skleničkou alkoholu nebo vybuchneme, když nám rupnou nervy.

Bez krve vnitřní orgány nemohou být vyživovány a dobře fungovat a nemohou zajišťovat energetické zásoby. Důsledkem je stažené břicho, zažívací problémy, žaludeční vředy, … To ale není ani radost ani vitalita.

Druhý obranný systém je imunitní. Chrání nás před viry a bakteriemi, ale stojí to hromadu energie. Vzpomínáte na poslední virózu? Když si má mozek vybrat, vždy upřednostní systém ochrany na hrozby z venku. Ten nás od pravěku chránil před sežráním divou zvěří. Zřejmě příroda věřila, že lidstvo přežije i s rýmečkou, když ji v klidu vyležíme, ale při setkání s medvědem nás zachrání rychlé nohy.

Z toho plyne, že pokud jsme dlouhodobě ve stresu, naše imunita je oslabená. Opakující se nemoci nutí tělo k velkému energetickému výkonu a často jedeme na rezervy. V obranném módu spotřebováváme vlastní energetické zásoby a žijeme za cenu ztráty vitality.

Vrátím se na začátek. Jak to, že všichni Indové vypadají tak v pohodě? Jak to, že Bhůtán se pravidelně umisťuje na prvním místě v soutěži o nejšťastnější národ? Přijde mi, že stres z vět typu: musím mít …, musím udělat …, musím stihnout … je naše západní výsada. V meditativním plynutí oproštěném od slov musím, chci, nutně potřebuji,… se radost dostavuje z obyčejného pocitu bytí. Z vnímání chutí, barev a zvuků. Z blízkosti, z intimity. Ale tyto kvality potřebují chvíli klidu a času, aby k našemu vnímání pronikly.  Tyto jednoduché kvality se nedají koupit, ale dají se pěstovat. Z nich roste radost a vitalita.

* Volně přeloženo z 6. kapitoly Growth and protection z knihy The biology of belief.

“Stres je uzamčená energie v našich tělech. Dovolte jí, aby se uvolnila.”