Schopnost lidského mozku se učit je tak velká, že dokážeme získávat naučené zkušenost zprostředkovaně. Nepřímo se učíme nejdříve od rodičů a dospělých, se kterými jsme nejčastěji v kontaktu. Později se dlouhou dobu učíme od učitelů a spolužáků ve škole.
Od rodičů a učitelů se však učíme nejen to, co nás oni chtějí naučit, ale celou řadu chování, reakcí, názorů, projevů emocí,… Pokud jsou naši učitelé vyzrálé osobnosti, moc dobře ví, že žák se učí nejvíce pozorováním. Nemusí se cíleně snažit dítě něco naučit, stačí být jen dobrým příkladem a žák se učí sám. Stejně dobře vyzrálý učitel ví, že předává i své špatné vlastnosti a negativní stránky, protože prostě jsou jeho nedílnou součástí a někdy vystupují na povrch. Proto učí žáka kritickému myšlení a nevyžaduje bezvýhradný obdiv a poslušnost. Dokáže přijmout kritiku za své nedokonalosti a tímto způsobem učí i žáka umění přijímat odlišné názory.
Vlastní zkušeností se učíme ty nejzákladnější věci a ty pak využíváme po celý život. Mluvit, chodit, zacházet s předměty denní potřeby, to všechno jsme se naučili přímo a vlastní zkušeností. Jak se k sobě chováme navzájem, morální pravidla, společenské normy… to vše nasáváme bezděky a učíme se pozorováním. Velmi záleží na prostředí, kde se jako děti pohybujeme, a jaké vzory nás obklopují a co od nich nasáváme.
Pokud přijmeme, že pohled ostatních je pravdivý, stává se i naší pravdou, naším přesvědčením. Neuronové spojení v našem mozku se stává trvalým a naučená zkušenost se stává pravdou, o které nepochybujeme.
Když vyrůstám v rodině, kde se navzájem respektují, pravdivě vyjadřují své emoce, stává se jasná a pravdivá komunikace i pro mě zcela samozřejmou výbavou. Když je v rodině jasné, kdo má za co odpovědnost, přirozeně dokážu převzít vlastní díl odpovědnosti. Uvědomuji si, že s každým právem na výhody je spojené i plnění závazků. Že každý čin má následek, z každé chyby se můžu něco naučit a že rodina se za mě postaví a bude mě podporovat. Pozitivní vzory jednoduše kopíruji a je snadné se s nimi identifikovat.
Když vyrůstám v gangu, kde je jasná hierarchie, platí pravidlo oko za oko, zub… a kápo je nedotknutelný, tato pravidla se mi hluboce zakódují. I když se kulisy života dramaticky změní, čas od času vyžadujeme od sebe nebo od okolí dodržování dávných pravidel.
Není nutné hodnotit učitele, rodiče a morálně je vyzdvihovat nebo zatracovat. Každá společnost, rodina, komunita má vlastní hodnoty a pravidla, které se od sebe mohou diametrálně odlišovat. Nejmladší členové každého společenství hodnoty skupiny jednoduše přebírají a berou je za své.
Problém nastává, když během života změníme prostředí a ocitneme se ve společenství, kde některá z našich původních pravidel neplatí nebo jsou v rozporu s našimi touhami. Nebo když zjistíme, že zkušenost našich učitelů není správná. Potom máme v mozku neuronové spojení, které nás vede k limitujícímu rozhodování a chování.
O obrovské síle našich přesvědčení píše i můj oblíbený Bruce Lipton. Přesvědčení jsou získané nebo převzaté zkušenosti, které mohou a nemusí být pravdivé. Každopádně ovládají náš život. Víra, že je něco možné nebo nemožné je tak silná, že náš život a biologické procesy v těle se adaptují na naše přesvědčení. Když zjistíme, jakou mají naše přesvědčení sílu, držíme klíč ke svobodě*. Evidentně si to myslel i Gándhí.
Z přesvědčení se stanou myšlenky.
Z myšlenek se stávají slova.
Ze slov se stávají činy.
Z činů se stávají zvyky.
Ze zvyků se stávají hodnoty.
Z hodnot se stává osud.
Mahátma Gándhí
*Volně přeloženo z knihy The biology of belief, Bruce Lipton
